Chcete- li si sáhnout na pravou Saharu a přitom ještě nepřekročit alžírské hranice, musíte dojet přes Zagoru až do městečka Mhamid na jihovýchod. Silnice vede údolím řeky Dráa, která je nejdelší stálou řekou v Maroku. Proto zde její údolí tvoří nepřetržitou palmovou oázu plnou datlovníků, fíkovníků a granátových jablk. V kontrastu s vyprahlou okolní hornatou krajinou, je to opravdu zelený ráj vinoucí se údolím. Tato země kdysi patřila nomádům, kteří přijížděli z pouště a násilím brali zemědělcům jejich plody. Po cestě při zastávce v Zagoře se lze vyfotit u pověstné cedule "Do Timbuktu - 52 dní", která připomíná dobu, kdy obchodníci překonávali tyto vzdálenosti směrem na jich napříč přes Saharu v karavanách velbloudů. Ve městečku Mhamid silnice končí a opravdu tato nehezká větší vesnice vzbuzuje pocit, že jste na samém konci civilizace. Ani lidé zde nebyli příliš přívětiví a při průjezdu uličkami, se nás hlouček umouněných dětí snažil zastrašit kameny. Velkým kontrastem a pro nás velmi záhadný byl kemp u silnice kousek před Mhamidem, s názvem "Paradise Garden". Byl opravdu rajskou zahradou, nejen v těchto končinách, s mozaikou vykládaným bazénem, zahradní restaurací a udržovanými sprchami. Velice tajemně v tomto opuštěném kempu "na konci světa" na nás zapůsobila přítomnost jeho majitele - vysokého, vyhublého, prošedivělého Holanďana (v těchto končinách asi opravdu "bludného"), který nám udělal, co nám na očích viděl, včetně vynikající večeře. Zneklidňoval nás jeho přívěšek asi dvaceti klíčů od aut, zavěšený na krku jako trofeje. Proto jsme si nebyli jisti, zda se nestaneme jeho dalším úlovkem. Naše obavy však byly jen bujnou fantasií, kterou nám přivodilo toto prazvláštní prostředí.

 

Hned za rozpadlými domy Mhamidu je pravá Sahara s typickými písečnými dunami, které připomínají vlny moře. I písek má tady jinou barvu - saharskou žlutou. Nasbírali jsme zde i velice zvláštní, různé barevné kameny a střepy hliněných nádob. Podvečer se zapadajícím sluncem vytvořil ty nejhezčí záběry, kdy se profily dun lámou ve slunci a stínu. Stojí to za to se sem vydat a sáhnout si na saharský písek.
Abychom se nemuseli vracet zpět po silnici, která zde končí, zvolili jsme 170 kilometrovou zkratku pouštní pistou okrajem Sahary do dalšího města Foum-Zguid. Nejen, že tato pista v terénu není značená a vidíte jen různými směry vyjeté koleje, které někdy vedou i na opačný směr, ale nacházíte se v těsné blízkosti alžírských hranic tak do 5 km. Takže zde je opravdu nezbytné používat GPS, ve kterém hranice značená je. Avšak těžko říct, zda tato hranice je ve skutečnosti ta pravá v daném okamžiku, protože i na různých mapách je různě značená a v místech pouští není značená vůbec.

 

Téměř celodenní přejezd pouští po vymlácené pistě má však svoji atmosféru, tady už je ta pravá africká poušť. Na obzoru směrem na JV vidíte vysoké žluté písečné duny, pokud vám je zrovna nezahalí písečná bouře. Samotné písečné víry, zdvihající se od země k nebi nás po boku doprovázely téměř celou tuto cestu. Naštěstí vždy jen v povzdálí. I samotná oblaka písku a prachu za teréňáky zapříčinila zbloudění posledního vozu, což přivodilo nepříjemné chvíle jeho posádce i těm ostatním. V těchto kamenných pustinách, ve větru a písku, kde potkáte jen odpočívajícího opuštěného velblouda nebo v dálce pár nomádských stanů, patřící Maročanům či Alžířanům, kdoví, vás napadají při ztrátě posádky ty nejbarvitější představy o alžírských extrémistech či dokonce ufounech mizejících s trofejí v písečných vírech. V takové chvíli slibujete samotnému Aláhovi, že štědře obdarujete každého žebráka, když vše dobře dopadne.

 

Po této opravdu úmorné ale velmi působivé cestě jsme byli rádi, když jsme narazili na konci na asfaltku, která nás zavedla do prvního městečka. Brzy poté nás čekalo pobřeží Atlantiku, rozbouřené vlny oceánu, plážičky mezi skalami a ledová dubnová koupel, která byla po putování pouští opravdovým osvěžením.

Příště: Soutěskou až do nebes

PŘEDEŠLÝ DÍL

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL