Při představě Maroka, si mnoho nezasvěcených vybaví typický obrázek Sahary s karavanou velbloudů.
Již při pohledu do mapy, lze poznat, že velkou část vnitrozemí tvoří hory dosahující až čtyřtisícových vrcholů. Typická kamenitá poušť přecházející v písečnou tvoří pouze menší část země a to na jih u hranic se Západní Saharou a převážně na JV u alžírské hranice.
Na cestě od severu k jihu, pokud necestujete pouze při pobřeží oceánu, musíte nutně překonávat různá pohoří a to od nižšího zvané Rif, přes Střední a Vysoký Atlas. Geologický název těchto pohoří "alpidy" naznačuje, že souvisí se vznikem Alp v Evropě a tato pohoří jsou napojena na evropsko apeninskou oblast. Pohoří Antiatlas, které je na jih od Atlasu, je odděleno tzv. saharským zlomem a je nejstarší.
Na začátku našeho putování po Maroku jsme po návštěvě starobylého města Fesu na severu země vjeli do Středního Atlasu. Zde jsme teprve poznali první znaky, kterými se příroda lišila od té naší evropské. Při průjezdu těchto hor po kamenitých cestách v třítisícových nadmořských výškách zíráte v úžasu na cedrové velikány. Zde jsou oblasti, které se v mapě nazývají Cedrové háje. Tyto atlaské cedry jsou variantou cedru libanonského a dosahují až 40 m výšky a 9 m po obvodu, rostou velmi pomalu a žijí až několik set let.

Pod cedrem náš "obří Patrol" vypadá opravdu jako hříbek pod smrkem.

Další věc, kterou můžete být šokováni v těchto nadmořských výškách, s odpovídajícími povětrnostními podmínkami, jsou opičky makakové. Při malé zastávce na odskočení na kraj lesa, jsme v leknutí málem nedokonali potřebu, když nás svými skoky ve křovích tyto opičky vyrušily. Tady v horách jsme je opravdu nečekali a ony nás taky ne, neboť než jsme vytasili foťáky a videokamery, byly dávno vysoko ve větvích cedrů. Zde jsou velmi plaché, neboť provoz, až na domorodce s ovcemi, je zde velmi malý.
Do té doby, než jsme vjeli do Atlasu, nebyla krajina vůbec africká a fotky (s výjimkou měst a domorodců) připomínají evropský kontinent. Avšak dále už příroda ukazuje svoji africkou identitu. Ve Středním Atlasu - poměrně zalesněných horách cedrovými háji, se sem tam odkryly holé svahy, které nás fascinovaly rudou barvou. A takové byly všechny další kopce a půda, kterou jsme dál viděli. Kdyby bylo možné charakterizovat Maroko jednou barvou, byla by to určitě barva červená. Horniny v Maroku jsou velmi bohaté na různé rudy železné, měděné, polymetalické s obsahem drahých kovů a tyto je pak zbarvují do červena. Typicky cihlově červená je i všudypřítomná terakotová keramika, kterou zde pořídíte za pár dirhamů. Té pískové žluté barvy pouště je zde mnohem méně a místy i písek připomíná barvou i jemností mletou papriku.

Příště: Medína - vůně středověku

PŘEDEŠLÝ DÍL

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL